Ve čtvrté třídě jsem si psala deník, kde jsem si poctivě a dopodrobna zapisovala každý svůj zajímavý a obyčejný den, a tak když přišla na řadu slohová práce na téma dětství, podařilo se mi tento svazek, teď už opotřebovaných a potrhaných listů , odněkud vytáhnout a nahlédnout do jeho stránek. Hned se mi vybavilo mnoho zážitků, na které bych si dnes asi těžko vzpomněla, a čím víc stran jsem přečetla, tím víc jsem zapomínala na školu, slohovou práci, goniometrické funkce, rozbory složitých souvětí a začínala jsem se přenášet do časů sčítání, malé násobilky a vyjmenovaných slov.

Jako devítiletá holčička už jsem konečně začala vypadat jako příslušník ženského pohlaví, ale jinak ve mně pořád ještě bylo něco (hlavně z té špatné stránky) klučičího. Vyváděla jsem různé lumpárny, a i když se mi to v mnoha případech nevyplatilo, nenechala jsem se odradit. Jednu z takových, kdy mi po zádech dokonce i běhal mráz, se teď pokusím napsat právě podle svého deníku, i když trochu poupraveně.

Bylo 3.10.1993 - úterý, a já šla zrovna ven za nějakým neurčitým cílem. Náhodou jsem potkala svého kamaráda ze vchodu, se kterým si pokaždé vyměňujeme různé informace v oblasti hororů, a společně jsme vykročili, těšíce se na nová vyprávění. Než jsem však stačila rozvinout svou myšlenku o Vetřelci, vyrušil mě hlas mé o 6 let starší kamarádky Moniky. Vetřelec byl zapomenut a naše myšlenky se ubíraly dál sice jiným směrem, ale naše kroky měly určitý cíl - mířily rovnou ke skautské klubovně. Tam se nám podařilo nabrat dalšího člena do debatního kružku - neznámou holku se psem. Bylo by to příjemně strávené odpoledne, nebýt mých vypočítavých myšlenek. Za klubovnou se totiž rozprostírala zahrádka, na níž byl ještě kupodivu vidět rybíz s krásně velkými a červenými kuličkami plodů. Ten, kdo mě aspoň trochu zná, určitě ví, že můj apetit by mi rozhodně neodpustil přejít ho bez povšimnutí...Mé vyvalené oči a hlasité polykání nešly ztišit, a tak se zraky všech brzy upnuly také na tyto dary přírody. Vyměnili jsme si významné pohledy a za chvíli už se rybíz ztrácel v našich "papulkách". Po pár minutách jsme se na něj nemohli ani koukat, a proto jsme si řekli, že půjdeme dál. Jen jsme se hýbli, Lukáš zavadil pohledem o zralou a chutně vypadající slunečnici, a tak i přes naše nadmuté bachory jsme se všichni pustili do běhu na 60m. V tom vyjde z boudičky v zahrádce nějaký děda, spatří očesaný rybíz, dá si jedna a jedna dohromady a s ohlušujícím řevem ze sebe vypraví: "Vy parchanti hnusný a odporný a...!" To už ale neslyšíme, protože prcháme rychlostí pravděpodobně vyšší jak 340km/s. "Ten dědek !!!" povídám spatře ho za námi, "on snad běhá závodně!!! Neměli jsme se tak přecpávat." Monika na to: "A koho by napááá...jau!!!" To nedořekla, protože se sklouzla a sjela rovnou po zadku do Slepého ramene. Nenecháme jí čas ani na pořádné zanadávání, popadneme jí a valíme se společně ke klubovně. Tam nastává minuta rozhodnutí. Jít se schovat, nebo pokračovat i se svými bublajícími a škvrkajícími žaludky dál? Všichni (kromě té holky se psem, ta se od nás oddělila už u zahrádky) jsou pro možnost č.1. Docpeme tedy Moniku na střechu klubovny a já s Lukášem se kvůli nedostatku času vrháme pod most. Minuty ubíhají a nic se neděje. Ticho protínají jen "pazvuky" z našich břich a posléze i Moniččin šepot: "Už můžete, dědek zalez." Sama si jde zatím pro své mokré šatstvo sušící se na střeše. My si oddechneme a konečně vylezeme na vzduch z toho nehostinného místa. Kdo mohl tušit, že v té chvíli na nás prý Monika zase potichu volala: "Zalezte!!! Dědek znova vylez a dokonce i s řemenem!!!" Čekáme a je nám divné, proč Monika tak dlouho nejde. Můj naštěstí bystrý mozek mi doporučil pro jistotu se znovu ukrýt, a tak dědek po marných pokusech nás najít všechno vzdal a smířil se s tím, že si na příští ůrodu rybízu bude muset počkat ještě jeden rok.

Ještě teď si matně vzpomínám na ten okamžik úlevy, kdy jsme prchali z místa činu a už se opět začínali vesele bavit na jiné téma, nejspíše o mé nedotvořené myšlence o Vetřelci. Teprve večer se mi to pořádně rozleželo v hlavě, a tak jsem se se svým zážitkem svěřila deníčku, ve kterém to zůstalo zaznamenáno až do dneška a zůstává i do dalších dob...