Vyprávění 7.C a 7.D

z hodin českého jazyka paní učitelky Přidalové

Akce kotě Akce kotě probíhala o letošních Velikonocích. Sice jsem jí jenom přihlížela, ale stejně to byl zážitek. Byli jsme u babičky v Turnově, kde je park s vysokými asi patnáctimetrovými stromy. Na jeden z nich vylezlo malé kotě. Strom byl hladký a první větve byly ve výšce asi pět metrů. Kotě se usadilo na nejnižší větvi a nemohlo dolů. Všimli si toho babiččini sousedé a s dědovou pomocí přistavili žebřík k větvi. Kotě se ale bálo slézt po strmé větvi dolů na žebřík. Ani nevím, kdo zavolal hasiče. Když už byli skoro u něho, kotě se leklo a bleskurychle vyšplhalo až do koruny stromu. Hasiči to vzdali a odjeli. Další den sedělo kotě opět na spodní větvi. Sousedé mu znovu přistavili žebřík a všichni kolemjdoucí se zastavovali a litovali ubohé kotě. Zpráva se rychle šířila městem. Brzy přišla jeho majitelka. Volala na něj jménem, ale na Filipa nic nezabíralo. Odpoledne se znovu zavolali hasiči. Filip byl už zase v koruně. Hasičské auto postavili napříč silnicí a žebřík vysunuli asi metr pod Filipa. Kolem se vytvořil shluk přihlížejících. Auta se zastavovala v obou směrech, jejich posádky vystupovaly a sledovaly událost. Bylo tam rušno. Někteří lidé Filipa natáčeli, jiní se vsázeli, jak to dopadne, radili hasičům a ostatní jen tiše sledovali. Jeden z hasičů lezl po žebříku a druhý ho dole jistil.Vylezl až nahoru a udělal si smyčku, za kterou se chytl. Snažil se k sobě Filipa přílákat, ale nedařilo se mu to, a tak slezl dolů pro nějaký pamlsek. Jeden pán, který byl pořádně opilý (asi se mu vydařila koleda), vylezl v nestřežené chvíli na žebřík. Na nohou měl pantofle a v ruce cigaretu. Když byl nahoře, omotal si smyčku kolem ruky a nohama obejmul strom. Druhou rukou chytl Filipa za hřbet, ten začal pronikavě křičet. Najednou bylo ticho. Měla jsem velký strach, že oba spadnou a zabijí se. Takový strach jsme snad v životě neměla. Ale všechno dobře skončilo. Když už byli zase na žebříku, ozval se potlesk. Kocour byl unavený a hladový, a proto s ním majitelka hned odjela. A my jsme už taky museli odjet. Stejně si ale myslím, že i když ho zachránil, se nechoval chytře. Hasiči by ho taky dřív nebo později sundali a neriskovali by tím život !
Barbora Trojanová 7.D

Kolínka pod stromem
O letních prázdninách jako každým rokem, jsem se zúčastnila pětidenních závodů. S naším oddílem jezdí také několik maminek, které se o nás starají a vaří nám. Mně a ještě několika dalším děvčatům, vařila paní Novotná. Maminky, mezi kterými byla také paní Novotná, si zkusily závod zaběhnout. Běžely poprvé a v lese byly přes dvě hodiny, proto jsme si musely oběd uvařit samy. Chtěly jsme si připravit kolínka s cukrem a kakaem. Do hrnce jsme vsypaly dva pytlíky těstovin a zalily je vodou. Po určité době vaření jsme s Karolínou chtěly kolínka slít. Já jsme držela hrnec a Karolína pokličku. Když nám v hrnci zbyly poslední kapky vody, nahnula jsem hrnec pořádně, ale to byla chyba. Karolína nápor kolínek neudržela a pokličku upustila. Všechna kolínka se nám vysypala pod strom. Začaly jsme je rychle nabírat lžičkou zpátky do hrnce, aby nikdo nic nepoznal. Jídlo nám chutnalo, i když ho bylo méně. Drobné problémy, které přípravu provázely, nás od dalšího vaření neodradily. Už plánujeme, co si uvaříme letos.
Veronika Doležalová 7.D Jak si děda poradil s propáleným kobercem
Můj děda byl pilot. Spoustu jeho příhod se proto odehrává v nebeských výšinách. Slýchávám historky, při kterých skutečně běhá mráz po zádech. Jednou třeba dědovi zamrzla jakási řídící páka, velmi důležitá pro chod letadla, a tudíž ji nemohl udržet. Vzpomíná, že si tenkrát sundal šálu a páku jí přivázal k přístrojové desce. Oproti této příhodě se zamrzlým letadlem děda zažil i požár letadla. Když popisuje své zážitky z pevné země, mráz po zádech mně neběhá. Přesto nebývá jeho povídání o nic méně zajímavé. Jednou děda letěl na Kubu. Tam měl asi tři dny volna, než byl povolán letět zase zpět. Bydlel v letištní ubytovně. Prvního dne odpoledne četl knihu a odpočíval. Dostal chuť na kávu. Šel proto za kamarádem, od kterého si půjčil lihový vařič. Ten děda umístil doprostřed svého pokoje, nechal vařit vodu a nerušeně pokračoval v četbě. Nepředpokládal však, že se vařiči při vaření rozpaluje dno a že proto není nejvhodnější umístit jej na koberec. Zanedlouho děda ucítil zvláštní zápach, jako kdyby se něco pálilo. Vařič ihned vypl a hledal příčinu zápachu. Pod vařičem byla v koberci propálení díra. Nejprve si děda řekl, že škodu zaplatí. Očima přeměřil kvalitní bílý koberec rozložený od stěny ke stěně velikého pokoje. Pak se podíval do své peněženky a zjistil, že tudy cesta nepovede. Přemýšlel tedy dále, jak situaci vyřeší. Po zralé úvaze došel k závěru, že nejlepší bude, když si dodělá kávu. Poté, co se uklidnil, ho napadlo, že by na propálenou díru mohl postavit nějaký nábytek. Prohlédl si celý pokoj se vším jeho zařízením a hned mu bylo jasné, že doprostřed místnosti se nehodí skříň, ani noční stolek. Uvažoval tedy dále, jak si s kobercem poradí. Pak ho ovšem napadla spásná myšlenka. Ze svého zavazadla vyndal nůž a vyřízl v koberci v místě díry úhledný čtvereček. Potom zalezl pod postel, kde vyřízl čtvereček přibližně stejných rozměrů. Ten pak skoro hodinu zmenšoval a zarovnával, aby na své nové místo pěkně zapadl. Když se mu to konečně podařilo, zjistil, že koberec je pod postelí podstatně zachovalejší a nový čtvereček uprostřed místnosti je tudíž o poznání světlejší než okolní koberec. Naštěstí si děda dokázal i nyní poradit. Zapálil si cigaretu a popel sklepával na světlý čtvereček. Potom popel do koberce pěkně zahladil a tím jeho čtvereček splynul s okolím. Nyní ještě děda potřeboval vyřešit, jak zamezit uklízečce přístup do pokoje. To by jinak popel z koberce vyčistila a tím dědův zločin odhalila. Na list papíru napsal velkým písmem něco ve smyslu, že si nepřeje být rušen, jelikož spí. Upozornění pak pověsil na kliku a doufal, že uklízečka jeho přání vyhoví. Za dobu dědova pobytu na tak dobře zamaskovaný vyřízlý čtverec nepřišel. Pro dědu se však stalo jinak nudné čekání na odlet nezapomenutelným zážitkem.
Libor Šimůnek 7.C Výroba jehel ve středověku
Jednou v úterý jsme vyhráli školní kolo v soutěži Dějepisný maratón. Za toto vítězství jsme mohli jet na výlet do vesnice, ve které to vypadá jako ve středověku. Zde jsme si vyzkoušeli vyrobit kostěné jehly. Nejprve jsme si našli vhodnou kost, kterou jsme rozbili o kámen. Z úlomků z této kosi jsme vybrali ten nejlepší a začali jsme ho brousit. A tak jsme brousili a brousili, až jsme dostali ostrou jehlu. Po této zkušenosti vím, že to ve středověku s výrobou jehel neměli snadné.
Jakub Vízek 7.C Kačenky
Moje prababička žije v malé vesnici a chová různá domácí zvířata. Chtěla zakoupit malé kačenky, a proto se vypravila do Brna je obstarat. Drahocenný žlutý poklad si slavnostně nesla na nádraží. V pátek odpoledne bylo na nástupišti opravdu mnoho lidí. Vlak přijíždí. Strhává se tlačenice a mačkanice. Osudné klopýtnutí. Bum, bác a krabice leží na zemi. Kačenky se rozutekly pod vlak a pod lokomotivu. "Proboha, kde jste ?" vyděšeně křičí prababička. Prosí strojvedoucího: "Nesmíte se rozjet, dokud nechytím svoje kačenky." Poté se vydala s krabicí na lov. Obětavě vlezla pod vlak a hnala je před sebou až ven před lokomotivu. S pomocí cestujících se všechny kačenky dostaly zpět do krabice. Prababička měla na dlouhou chvíli o popularitu postaráno, poněvadž s ní cestovalo i několik známých z vesnice.
Petr Diviš 7.C Rozdělávání ohně ve středověku
Minulý měsíc jsme byli se školou na dějepisné exkurzi. Viděli jsme spoustu věcí, ale nejvíc mě zaujalo rozdělávání ohně ve středověku. Zjistil jsem, že k rozdělávání ohně ve středověku potřebovali lidé jenom kus oválného železa - křesadla a nějaký kámen a slámu. Jako první se k pokusu o zapálení ohně postavil můj kamarád, ale bohužel se mu nepodařilo zapálit hrst slámy, kterou jsme měli připravenou. A tudíž šel na řadu můj další kamarád, ale poté, co se mu to třikrát nepodařilo, odešel. A když to přestalo bavit i jeho, tak jsem to šel zkusit já. Vzal jsem do ruky kus oválného železa a do druhé ruky malý kámen a začal jsme zkoušet rozdělávat oheň. Ale ani mně se nepodařilo zapálit oheň. Když jsme to všichni zkusili, šli jsme se podívat na další zajímavosti ze života lidí ve středověku. Ale žádná jiná činnost nás nezaujala. Poté, co jsme se vrátili zpět, zjistili jsme, že pokus zkouší někdo jiný. Dívali jsme se, jestli těmto lidem se podaří zapálit kus slámy. Pozorovali jsme je asi pět minut a zrovna, když jsme byli na odchodu, jednomu žákovi se to podařilo. Byl jsem rád, že jsem viděl, že tento pokus lze provést.
Martin Hloušek 7.C